Pískomil mínus

Minulý týden jsme strávili v HK hlídáním baráčku a dalšího černého psa. Rodiče si hezky zalyžovali, my jsme všichni přežili a dokonce jsme stihli spoustu srazů. Počasí nám též přálo, takže jsme využívali toho, že při každé vycházce nemusíme běhat čtyři patra nahoru a dolů a že to máme blízko na procházku k řece i na okolní hřiště.
Návrat do Prahy až tak příjemný nebyl. Jen jsem vstoupila do bytu, už jsem běžela zvracet. Tatínek sice tvrdil, že je tu jen nevětráno a vedro od sluníčka, ale já se zmást nenechala. Se zacpaným nosem jsem oběhla obě akvárka a našla jednu myš nožkama vzhůru. Ještě při sprintu na záchod jsem stihla podat informaci o objevu. Sice ji tatínek ihned odstranil, přesto jsem toaletu navštívila ještě několikrát, než bylo z obýváku odneseno i ono akvárko. A to jsem zrovna jedné návštěvě říkala, že naši pískomilové jsou zřejmě nesmrtelní a že značně přesluhují. Evidentně mě chtěli vyvést z omylu. Když jsme říkali Elence, že jedna myšička umřela, tak se s velkou nadějí ptala, jestli už budeme mít rybičky. Byla mírně zklamaná, že musí počkat, až umřou i ty tři zbylé...